Původ cheesesteaku je často připisován Patu Olivierimu, prodejci párků v rohlíku v jižní Philadelphii. Ve třicátých letech minulého století Pat a jeho bratr Harry provozovali skromný stánek s párky v rohlíku poblíž italského trhu v Jižní Philadelphii. Jednoho dne v roce 1930 se Pat rozhodl experimentovat s hovězím masem a griloval ho na svém grilu. Do směsi přidal trochu cibule a vařené maso a cibuli vložil do italského sendviče. Projíždějící taxikář, zaujatý vůní ho požádal zda by mohl nový výtvor vyzkoušet. Řidič si to tak zamiloval, že to rozšířilo a „steakový sendvič“, na kterém si pochutnal taxikář se náhle dožadovalo celé sousedství. Jakmile se zprávy o lahodném sendviči rozšířily, bratři Olivieri se rozhodli zaměřit se na prodej sendvičů se sýrovým steakem místo párků v rohlíku. V roce 1933 otevřeli novou restauraci s názvem „Pat’s King of Steaks“, která funguje dodnes a je považována za jedno z ikonických míst pro cheesesteaky ve Philadelphii. Dalším významným hráčem v historii cheesesteakové rolky je Geno’s Steaks, kterou založil Joe Vento v roce 1966, hned přes ulici od Pat’s. Rivalita mezi Pat’s a Geno’s se stala legendární a zůstávají dvě z nejslavnějších míst pro cheesesteak ve Filadelfii, která přitahují turisty i místní obyvatele. Rolky se sýrovým steakem se tradičně skládají z nakrájeného ribeye nebo „top round“ steaku, restované cibule a roztaveného sýra (obvykle provolone, American nebo Cheez Whiz) podávaného v dlouhém, křupavém sendviči. V průběhu let se objevily variace s přísadami jako paprika, houby a dokonce i kečup, majonéza nebo pálivá omáčka podle individuálních preferencí.
Česká koprová omáčka se v České republice stala populární v průběhu 20. století, zejména v polovině 20. století, v důsledku kulturních vlivů a změn v kulinářských preferencích. Nárůst popularity omáčky se shodoval s dostupností a zavedením nových surovin a chutí do české kuchyně. Předpokládá se, že omáčka byla ovlivněna francouzskou kulinářskou tradicí, která často zahrnuje různé omáčky k masovým pokrmům. Použití kopru v omáčce lze přičíst i vlivu sousedních zemí, kde je kopr běžnou bylinou v jejich kuchyních.
Ciabattu vynalezl Arnaldo Cavallari, italský pekař z města Adria, které se nachází v regionu Veneto v Itálii. Příběh vypráví, že v roce 1982 byl Cavallari nespokojený s klasickými italskými chlebovými možnostmi, které byly v té době k dispozici, zejména pokud šlo o výrobu sendvičů. Snažil se vytvořit chléb, který by měl lehkou, vzdušnou texturu s křupavým vnějškem, ideální pro uložení různých náplní. Cavallari, inspirovaný tradičními technikami výroby chleba, experimentoval s různými recepturami, které zahrnovaly vysokou úroveň hydratace a preferenční metodu. Preferování umožňuje těstu vyvinout komplexní chutě a lehkou texturu. Chléb pojmenoval „ciabatta“, což v italštině znamená „pantofle“, protože jeho tvar prý připomínal podrážku pantofle.
Tradiční příprava carne asada zahrnuje marinování hovězího masa ve směsi různých přísad, které mohou zahrnovat citrusové šťávy (jako je limetka nebo pomeranč), česnek, cibuli a různé koření. Tato marináda pomáhá zjemnit maso a propůjčit mu lahodnou chuť. Hovězí maso se po marinování griluje na otevřeném plameni nebo na rozpáleném grilu a dodává mu autentickou barbecue chuť. Carne asada se často podává s různými přílohami, jako jsou tortilly, guacamole, salsa, grilovaná cibule a koriandr. Je to všestranné jídlo a můžete si ho vychutnat v různých podobách, jako jsou tacos, burritos, quesadillas, nebo jednoduše jako samostatné jídlo s přílohou.
Khua Kling, také známý jako „Kua Kling“ nebo „Khua Kling Moo“, je tradiční thajské jídlo s kořeny v jižním Thajsku. Je to kořeněné a chutné jídlo, které je oblíbené mezi nadšenci thajského jídla, kteří si užívají pálivé jídlo a výrazné chutě. Přesný původ a historie Khua Kling nejsou dobře zdokumentovány, ale předpokládá se, že pochází z jižní oblasti Thajska, zejména z provincie Pattani. Toto jídlo je silně spojeno s kuchyní muslimské komunity v jižním Thajsku, známé jako Malajci nebo „Pattani“. Pokrm se připravuje tak, že se koření nejprve roztluče dohromady, aby vznikla pasta nebo v thajštině „khua“. Pasta se poté smaží na oleji, dokud se nerozvoní, čímž vznikne bohatý a aromatický základ. Poté se přidá mleté maso a za stálého míchání se smaží s kari pastou, dokud se neprovaří, což umožní, aby se chutě spojily.
Historii pošírovaných hrušek jako dezertu lze vysledovat až k evropským kulinářským tradicím, zejména ve Francii, kde bylo pošírovaní ovoce po staletí oblíbeným způsobem vaření. Pošírované hrušky, francouzsky známé také jako „poires pochées“, jsou jako jemný a elegantní dezert oblíbené již mnoho let. V 17. a 18. století se popularita pošírovaných hrušek rozšířila po celé Evropě a stala se oblíbeným dezertem v různých zemích a kulturách. Pošírované hrušky se často připravovaly ve sladkém sirupu vyrobeném z cukru, vody a příchutí, jako je koření, vanilka nebo citrusy. Hrušky se v sirupu jemně dusily, dokud nezměkly a nevstřebaly chutě pošírovací tekutiny.
Indická rajčatová polévka, známá jako „Tamatar Shorba“ nebo „Tamatar Ka Soup“ v hindštině, je oblíbeným a chutným pokrmem v indické kuchyni. Zatímco přesný původ indické rajčatové polévky není dobře zdokumentován, má se za to, že se vyvinula jako variace rajčatové polévky západního stylu představené během britského koloniálního období. Rajčata nepocházejí z indického subkontinentu a do Indie je dovezli Portugalci v 16. století. Zpočátku byla rajčata považována za okrasné rostliny a v indické kuchyni se běžně nepoužívala. Postupem času si však získaly uznání a staly se nedílnou součástí různých regionálních kuchyní. Způsob přípravy se může v různých regionech a domácnostech v Indii lišit. Typický recept však zahrnuje orestování cibule, česneku a koření na oleji nebo ghí (přepuštěném másle), přidání čerstvých rajčat a vaření, dokud nezměknou. Směs pak rozmixujeme a přecedíme, abychom dosáhli hladké konzistence. Pro zvýraznění chuti lze přidat další koření, jako je sůl, pepř a bylinky. Některé varianty mohou také zahrnovat přidání smetany nebo jogurtu pro krémovější texturu.
Rozdíl mezi kvašením těsta na pizzu ve stejný den a přes noc spočívá v délce doby, po kterou je těsto ponecháno kvasit a rozvíjet chutě. Obě metody mohou vést k lahodnému těstu na pizzu, ale nabízejí odlišné vlastnosti. Fermentace ve stejný den, jak název napovídá, zahrnuje ponechání těsta kynout a fermentovat po relativně krátkou dobu, obvykle několik hodin. Kvasinky v těstě mají méně času na zpracování, výsledkem je těsto, které je méně vyvinuté, pokud jde o chuť a strukturu. Fermentované těsto ve stejný den se vyrábí snadněji a rychleji, takže je to výhodná volba pro ty, kteří chtějí čerstvou pizzu bez velkého plánování. Při fermentaci ve stejný den může být těsto o něco méně roztažitelné a může mít lehčí a méně komplexní chuť ve srovnání s těstem, které prošlo fermentací přes noc. Stále však může poskytnout lahodnou pizzu, zejména pokud jsou během přípravy a pečení použity vysoce kvalitní suroviny a správné techniky.
Jednu z prvních zaznamenaných zmínek o pečených fazolích v anglicky mluvící Severní Americe lze nalézt v kuchařce z roku 1732 s názvem „The Compleat Housewife“ od Elizy Smithové. Recept popisoval vaření fazolí s vepřovým sádlem nebo slaným vepřovým masem a jejich oslazení melasou před pomalým pečením v hrnci nebo troubě. Tato metoda umožnila fazolím absorbovat chutě a vyvinout bohatou, sladkou a pikantní chuť. Pečené fazole si v koloniální Americe získaly oblibu díky své cenové dostupnosti, dlouhé trvanlivosti a výživným vlastnostem. Fazole byly snadno dostupné, levné a mohly být skladovány po delší dobu. Staly se základem stravy prvních amerických kolonistů, zejména v Nové Anglii. V 19. století rostla obliba pečených fazolí, protože byly zavedeny komerční metody konzervování. Konzervované pečené fazole se staly pohodlnou a široce dostupnou možností, díky čemuž jsou ještě dostupnější pro lidi po celých Spojených státech a dalších částech světa.
Dýně pocházely z Ameriky a byly široce pěstovány domorodými národy dlouho před příchodem Evropanů. Domorodé americké kmeny, jako Algonkini a Irokézové, využívaly dýně ve své stravě a začleňovaly je do dušených pokrmů, polévek a dalších pokrmů. S evropskou kolonizací Ameriky upoutaly dýně a tykve pozornost evropských osadníků, kteří tuto všestrannou zeleninu začlenili do svých vlastních kulinářských tradic. Dýňová polévka se začala objevovat v prvních amerických kuchařských knihách v 18. a 19. století a ukazovala vliv domorodých technik vaření na evropsko-americkou kuchyni. Dýně pocházely z Ameriky a byly široce pěstovány domorodými národy dlouho před příchodem Evropanů. Domorodé americké kmeny, jako Algonkini a Irokézové, využívaly dýně ve své stravě a začleňovaly je do dušených pokrmů, polévek a dalších pokrmů. Praxe vaření dýně v tekuté formě pravděpodobně vedla k vývoji dýňové polévky.
